"Začíná se výslech podezřelé Jany z Prahy, komorné na hradu Helfštýn, která je obviněná z čarodějnictví, jmenovitě z toho, že očarovala našeho hradního pána“, řekl soudce a pokynul pomocníkům, kteří stáli v rohu síně a svírali paže asi třicetileté ženy hrdého vzezření, která byla oděná do šedé, místy potrhané lněné košile.

„Přiveďte ji sem“, křikl soudce a pacholci vzpouzející se ženu přivlekli před jeho stůl.

Byla bosá, dírami v košili prosvítala její hebká kůže, ve tváři se jí zračil strach, ale i vzdor.

„Jano, přiznáváš se k tomu, že jsi roku 1604 o Valpuržině noci za pomoci ďábla očarovala našeho pána, a ten se pak v záchvatu šílenství vrhl z hradní věže“ ?

„Ne, nikdy !“, vykřikla Jana a dodala odvážně : :Víte, že hrabě si mě držel jako milenku, a zabil se proto, že ho jeho žena ze žárlivosti otrávila blínem a tak zešílel, a vy sám mě tu soudíte na její přání a taky proto, že jste mě vždycky chtěl, ale před pánem jste si netroufal“ !!

„Mlč, čarodějnice!! Máš poslední šanci vyhnout se výslechu podle práva útrpného a zemřít smířená se spravedlností světskou i boží. Přiznáváš se !?“, křikl soudce a žíly na jeho krku nabíhali vztekem.

Věděl, že Jana má pravdu, hradní pán, majitel panství Helfštýnského, Janu přijal do služby hned, jakmile odrostla dětským střevíčkům a vydržoval si ji jako milenku dlouhých patnáct let. Jeho žena, hraběnka Lenka, se o tomto vztahu dozvěděla již před lety, ale byla bezmocná. Bezmocná a šílená vztekem a nenávistí, kterou cítila ke svému muži a Janě.

Když inkvizice na hrad dosadila nového soudce, našla u něho hraběnka ucho ochotné naslouchat jejím nářkům a mozek, který vymyslel hrozný plán na pomstu.

Soudce, i když byl i knězem, přesto byl silný muž v nejlepších letech a často se žádostivýma očima na Janu která byla krásná a při vědomí si své ceny jako milenky pána i hrdá, a soudci se poočku vysmívala, díval

O minulé noci hraběnka spolu se soudcem namíchali ďábelský nápoj, a tajně ho vlili do číše vína, kterou každý večer Jana nosila pánovi, svému milenci. Po jeho vypití ho přepadli strašné vidiny, pronásledovali ho běsi a aby jim unikl, skočil z hradní věže.

Jana v té době spala na jeho lůžku a nic netušila, když jí ráno probudilo hrubé zalomcování a křik hraběnky, kterým ji obviňovala z vraždy..

Teď stála před soudcem, viděla v jeho očích uspokojení, chtíč, a začala se bát, protože věděla, že už není na hradě nikdo, kdo by se jí zastal.

„Jano, táži se tě ještě jednou, přiznáváš se ?“ vykřikl soudce, ale potají doufal, že Jana bude vzdorovat dál a on se dočká toho, o čem už dlouho tajně snil.

Vždy si přál vidět Janu nahou a bezmocnou, chtěl se dotýkat jejího těla a poslouchat její sténání, vnímat, jak se její napjaté tělo chvěje mučivým vzrušením.

Jana se na něho vzdorně povídala, ale nevypravila ze sebe ani hlásek, protože měla hrdlo stažené strachem.

„Dobrá“, křikl soudce, „natáhněte ji“ !

Pacholci uchopili Janu za zápěstí a i když se bránila, položili ji na široký žebřík, přivázali ji paže nad hlavou, nohy ji doširoka roztáhli a také je pevně připoutali. Jana se ze strachem rozhlížela kolem sebe a trhala pouty, ta ale držela pevně.

Hlavou jí blesklo, že to třeba nebude tak hrozné, že se slitují a v duchu děkovala za to, že je oděná do košile, která sice byla potrhaná, ale alespoň částečně halila její nahotu.

Soudce vstal od stolu a pokynul pacholkům kteří odešli. Jana se vyděšeně rozhlédla a ztuhla strachem, protože věděla, že výslechy vždy probíhají za přítomnosti více osob.

„Tak, teď jsme tu sami“, prohlásil potěšeně soudce a položil Janě ruku na ňadro, které prosvítalo pod košilí, „těšíš se ?“, zeptal se jízlivě a sunul ruku po bezmocném těle níž.

Jana se vzpouzela a slabě vykřikla, když se jeho ruka dostala k jejímu klínu, ale soudce se jen zasmál a začal košili pomalu trhat. Nahou Janu si zálibně prohlédl ze všech stran, začal prozkoumávat její tělo, kousek po kousku se ho dotýkal rukama, když viděl, že při některých dotycích sebou hází silněji a sténá hlasitěji, začal to místo dráždit zuby, jazykem.

Jana byla po chvíli šílená pokořením, vzrušením, strachem, ale i hanbou, protože některé doteky jí působili rozkoš a nedokázala tomu zabránit….

Soudce si jejího vzrušení všiml, zasmál se a ze stěny sundal kožené důtky, několikrát s nimi švihl do vzduchu a přistoupil k bezmocné Janě, ta se pokoušel křičet, ale už byla zesláblá a tak když řemínky dopadli na její tělo, jen sebou zazmítala. Soudce bičoval její jako struna napjaté tělo, jednou byly údery silné, pak zas slabší, dával ale pozor, aby nepoškodil Janinu bílou a hebkou kůži.

Po chvíli s trápením přestal, chvíli Janu, které se po tvářích řinuli slzy bezmoci pozoroval, ještě jí několikrát popleskal po těle a opět zavolal pomocníky.

Ti Janu sejmuli z žebříku a pohlédli tázavě na soudce.

„Zapírá, ďábel jí dal sílu“, prohlásil soudce a ukázal na kládu, která stála uprostřed místnosti. Jakmile Jana nástroj zahlédla, začala se vzpírat a křičet. Slyšela o tomto nástroji spoustu zkazek, ale nikdy si nedovedla představit, že by mohlo něco takového potkat ji samotnou…

Pacholci lehce přemohli Janin odpor a přehli její křehké tělo přes koženou opěrku tak, že stála nohama na zemi, břichem se opírala o podložku, její zadek byl vystrčený a hlava byla upevněná ve výši mužského pasu.

Neviděla, co se kolem ní děje, jen slyšela, že pomocníci opět odcházejí, pak ucítila, že se jí kolem kotníku omotává lano a její noha je tažena do strany, totéž se stalo s druhou nohou.

I přes ponížení kterého se jí dnes dostalo zrudla studem, protože věděla, že její dohladka oholené pohlaví trčí soudci na odiv.

Už poněkolikáté se zkoušela vyprostit z pout, ale její snaha byla marná. Soudce se zasmál a beze slova se před Janu postavil, zálibně si ji prohlédl a Jana s hrůzou uviděla, že v ruce drží svůj trčící penis. Nemusel nic říkat, aby nevěděla, co přijde. Nehodlala se ale vzdát jen tak snadno a vykřikla „Budu kousat, radši mě zabij!“.

„Ale ne, pověděl soudce“, ještě mě poprosíš….

Poodstoupil, zálibně se na Janu podíval a obešel ji kolem dokola, při tom ji několikrát dlaní popleskal po zádech a vystrčeném zadečku.

Jana se snažila otáčet hlavou, ale pouta ji zabraňoval v pohybu, její bezmoc a nejistota toho co přijde ji děsila, ale i vzrušovala. Najednou pocítila na svém obnaženém, napjatém pohlaví dotek něčeho horkého a měkkého, ten dotek na jejím nejtajnějším místě ji vyděsil a počala sebou v poutech házet. Polévalo ji horko, ze rtů se jí dralo tlumené stání a již věděla co se děje, na podobné doteky byly zvyklá od svého bývalého milence, ale tenkrát to probíhalo jinak…

Když jí hradní pán olizoval broskvičku, sál poštěváček, vždy mohla ucuknout, když už bylo její vzrušení nesnesitelné, teď ale věděla že soudcův jazyk, jeho rty a zuby nebudou na její přání a prosby dbát. Cítila jak vlhne, její milostná šťáva jí stékala po stehnech, svaly v nohou, podbřišku se jí křečovitě napínali a nemohla potlačit vzrušené výkřiky a sténání. Když cítila, že se blíží její vyvrcholení, vykřikla :“Prosím dost, už ne, přiznám se, já nechci“, a opět se zoufale snažila vyprostit z pout.Mučivé dráždění na okamžik ustalo, ale její vzrušení bylo stále nesnesitelné, vzápětí ale poznala, že soudce chce její trápení dál protahovat, začal jí jemně kousat do stehen, zadečku, prsty přejížděl přes její slabiny, jazykem a rty se vracel k jejím stydkým pyskům, bral je do rtů a sál, jazykem dráždil její naběhlý poštěváček.

Po chvíli se Jana neovládla a jejím tělem projel dlouhý orgasmus a ona nevěděla, jestli křičí ponížením, nebo rozkoší. Celé tělo se jí uvolnilo, poklesla v kolenou a po tvářích jí stékali slzy bezmoci. Když soudce viděl, že je Jana vyčerpaná a už se nebrání, opět se před ní postavil se ztopořelým penisem v ruce a zeptal se : „Už budeš hodná ?“, vzal při těch slovech Janin obličej do dlaní a stiskl jí tváře. „Nebo si to chceš zopakovat ještě jednou, dvakrát, mám se zavolat i pacholky ?“, zeptal se a Jana se vyděsila. Snášet celou noc soudcovo mučení a ještě za asistence dalších mužů by nevydržela, byla už zesláblá a bylo jí vše jedno, i tak si ale ještě nedokázala představit, že bere do úst soudcův úd a saje ho.Takové věci dělala vyjímečně i svému milému. Odvrátila tedy hlavu, a pevně zaťala zuby.

Soudce odstoupil a pověděl :“No dobře, jak chceš“. Věděl, že Jana už je zesláblá a nebude se bránit, odvázal jí tedy z klády, uchopil za ruce a slabě se bránící ženu přivedl k nízké a krátké polstrované lavici, na kterou ji položil. Spoutal Janě ruce nad hlavou a pouta uchytil v háku tak, že měla ruce pevně natažené, pak na každý kotník upevnil plátěné pouto s dlouhým provazem, jejichž konce připoutal do kruhů na zdi tak, že Jana bezmocně ležela na zádech s pažemi napjatými nad hlavou a doširoka roztaženýma nohama.

Zhluboka dýchala, celé tělo se jí chvělo a se strachem pozorovala soudce, který vzal z police na zdi dřevěnou krabici a položil jí na zem. Pak přistoupil k Janě a zeptal se :“Ještě jsis to nerozmyslela ?“, když se nedočkal odpovědi, začal z krabice vyndávat dřevěné kolíčky a klást je Janě na břicho.

Jana zaklonila hlavu a zavzlykala, neboť tušila, co jí čeká… Když soudce začal brát do prsů její napjatou kůži na ňadrech, bocích, stehnech a připínat na ta místa kolíčky, bylo to jako by jí pálil žhavým železem, ale vše bylo lepší něž to, co po ní soudce chtěl. Věřila, že utrpení vydrží, ale svou čest si zachová.

Najednou se vyděsila, protože soudce položil dlaň na její rozcitlivělé a vzrušené pohlaví.

„Ne, prosím to ne !“, vykřikla zoufale Jana a znovu se marně snažila vyprostit z pout. Soudce viděl její zděšení, zasmál se a pověděl : „Tak co, už budeš hodná, nebo mám pokračovat ?“.

Janinu odpověď poznal beze slov, přistoupil k její hlavě, palcem a ukazováčkem stiskl její tváře a když Jana otevřela ústa, přiblížil k nim svůj penis. Jana zavřela oči, obejmula jeho úd rty a začala opatrně sát. Soudce se v jejích ústech pohyboval jako had, když zajížděl příliš hluboko, Jana se ho snažila vystrčit jazykem a uhýbala, ale soudce jí pevně přidržel hlavu a popleskával jí po tváři. Po chvíli Jana ucítila, že znovu začíná cítit vzrušení a již se nebránila, začala divoce pohybovat hlavou a vášnivě sát. Soudce změnu pozoroval, položil svou ruku na Janino vlhké pohlaví a začal jí nemilosrdně dráždit. Jana se začala svíjet, vydávat tlumené steny, sát soudcův úd ale nepřestávala.

Najednou soudce poznal, že se blíží jeho vyvrcholení a vyklouzl z Janiných úst, ta se na něho překvapeně podívala zamlženýma očima, zaklonila hlavu a zasténala. Soudce přikročil k jejím roztaženým nohám , a tvrdě vrazil svůj penis do její štěrbinky, která připomínala plátky vlhké bulharské růže. Jana se vzepjala v milostné křeči a prožila další mučivý orgasmus, který otřásal jejím bezmocným tělem, a v tu chvíli soudce vystříkl své semeno na její břicho…

Hned na to poklekl, sklonil se k Janině rozkroku a začal její chvějící se pohlaví okusovat a líbat, nasliněnými prsty masíroval její naběhlý a tvrdý poštěváček, Jana se neovládla a začala hlasitě křičet, tělo se jí vzepjalo do oblouku, házela divoce hlavou a z její štěrbinky se valily proudy milostné šťávy, kterou soudce roztíral po jejích slabinách a vlhčil si s ní ruku, kterou Janu dráždil.

Ta po malé chvíli docela umdlela, její tělo už na soudcovo mučení reagovalo jen občasným záchvěvem a tichým sténáním. Soudce povstal, odvázal Janu a pomohl jí vstát, musel jí podpírat, protože měla nohy zesláblé, paže rozbolavělé. Dovedl Janu do přístěnku, kde byla káď z vodou, podal jí houbu, kostku hrubého mýdla a poručil, aby se umyla. Pozoroval Janu jak se myje, jak sebou při doteku na citlivých místech cuká, a znovu se začal vzrušovat. Po očistě zůstala Jana stát se sklopenou hlavou, bála se pohnout.

„Je mi zima“, pověděla tiše.

„Však já tě zahřeju“, odpověděl soudce a uchopil ji za paži, a již poslušnou a se vším smířenou ženu přivedl k širokému nízkému stolu, který měl v rozích sloupky, na kterých byla připevněna pouta. Poručil Janě aby si lehla, doširoka roztáhla nohy a ruce. Když to přes mírný odpor, který soudce potlačil šlehnutím biče udělala, připnul pouta na Janiny zápěstí a kotníky a každé pouto natáhl, aby byla Jana co nejvíce napjatá.

Díval se na její tělo, po koupeli ještě vlhké, poklekl a začal po něm jezdit chtivýma rukama, promačkával její prsa, boky, obnažil se a začal Janu masírovat celým svým tělem.Janě byla opravdu zima, a proto jí to po chvíli začalo být příjemné, snažila se vycházet svým tělem soudcovu teplu vstříct, ale pouta jí to nedovolovala. Opět začala cítit vzrušení a vlhnout, ale už se za to nestyděla, toužila po tom aby si jí soudce vzal celou, chtěla cítit jeho penis uvnitř sebe, přála si být ve své bezmoci a svém vzrušení nemilosrdně znásilněna.

Jakmile soudce její vzrušení ucítil, vstal, již nahý a s trčícím penisem sejmul ze stojanu na stěně svíčku, podíval se na Janu a zeptal se :“Ještě je ti zima, čarodějko“?

„Ne, prosím ne, já udělám co budete chtít, ale to ne“, zasténala Jana ve strachu, že jí bude soudce pálit, neboť bolesti ohně se moc bála.

Soudce přistoupil, postavil se nad Janino tělo, nahnul svíci a horké kapičky vosku začali kanout na její bříško, Jana zaječela, spíš úlekem než bolestí, a již poněkolikáté bezmocně cloumala pouty, soudce na jejím těle pomalu horkým voskem kreslil cestičky a pozoroval, jak se Jana marně snaží osvobodit a uhýbat. Po chvíli přestal, vzal z misky kostku ledu a po místech, která byla označena voskem začal ledem pomalu jezdit. Jana se uklidnila, přestala sebou zmítat a házet, chladivé doteky jí začali být příjemné, i když ve slabinách, na ňadrech, opět začali vyvolávat vzrušení. Když soudce viděl, že se Janě opět začínají mlžit oči a tichounce sténá, přestal si hrát a počal pomalu slupovat voskové koláčky z Janiny citlivé a hebké kůže. Každý ten úkon byl provázený Janiným stenem a vzepjetím těla, ale soudce každé místečko vášnivě políbil a jemně ošetřil jazykem, takže i přes bolest kterou prožívala, začala se na ty doteky těšit.

Když byla Jana očištěná, soudce jí políbil bradavky, u každé se na chvíli zastavil, bral je do rtů a jemně je tiskl a natahoval, pak svým jazykem nakreslil dlouhou cestičku k Janině pohlaví, políbil ho, vzepjal se na natažených pažích a špičkou svého penisu začal hledat bránu do Janina klína.

Pomalu se pohupoval, hladil Janino mokré pohlaví svým naběhlým žaludem a pomalu začal vnikat dovnitř. Kdyby to Janě pouta dovolila, vzepjala by se jako luk a vyšla soudci vstříct, ale i přes veškerou snahu to její vzrušené tělo nedokázalo. Soudce si dával na čas, vnikal do Jany pomalu, zastavoval se, lehce pohupoval boky, ale i tak stále pronikal dál a dál. Po malé chvíli, když už Jana počala umdlévat a nepřestávala hlasitě sténat a prosit soudce o uspokojení, on poznal, že hlouběji se již nedostane. Pevně na Janu nalehl, objal jí a začal líbat její tvář, hrdlo, ňadra. Jana myslela že omdlí, její broskvička byla v jednom ohni, celé tělo bylo vzrušené na nejvyšší možnou míru, každý dotek soudcových rukou, rtů, jazyka, vyvolával v jejích svalech vlnu milostné křeče.Po chvíli se soudce přizvedl na pažích, pohnul boky, svůj penis vysunul, ale vzápětí začal divoce přirážet a kdyby Jana měla sílu, začala by ječet vzrušením a možná by přervala i pouta, která jí znehybňovala….

napsal .

Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny