reklama

 


 

 

 

 

 


Celý článek...

Obrázek z galerie

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Link na svetbdsm.cz

Ikonka pro umístění odkazu na naše stránky:

Logo pro link na www.svetbdsm.cz


Spřátelené weby

powered_by.png, 1 kB
Slova... Tisk E-mail
Hodnocení čtenářů: / 36
SlabéVynikající 
Napsal m.   
Thursday, 13. October 2011

Vlak je nacpaný jako obvykle, těla cestujících soupeří o prostor ve snaze urvat si pro sebe v davu malou oázu klidu. Ani pořádně nezvedneš oči od knihy a skrz hudbu z iPodu si vyměňuješ pár zdvořilých vět s mužem, který se usazuje vedle tebe.
Potlačíš zareptání, když tě tělem přimáčkne ke stěně, hryzneš se do rtu, zatímco vytahuje počítač a zase o kus proniká do tvého území. Zjevně si všiml, jak jsi napjatá, věnuje ti omluvný úsměv a jeho milý výraz pocit křivdy na vteřinu málem překoná.

Vlak je nacpaný jako obvykle, těla cestujících soupeří o prostor ve snaze urvat si pro sebe v davu malou oázu klidu. Ani pořádně nezvedneš oči od knihy a skrz hudbu z iPodu si vyměňuješ pár zdvořilých vět s mužem, který se usazuje vedle tebe.

Potlačíš zareptání, když tě tělem přimáčkne ke stěně, hryzneš se do rtu, zatímco vytahuje počítač a zase o kus proniká do tvého území. Zjevně si všiml, jak jsi napjatá, věnuje ti omluvný úsměv a jeho milý výraz pocit křivdy na vteřinu málem překoná.

Znovu zavrtáš pohled do stránek knihy před sebou, snažíš se uniknout před tlakem reality a před rukou, která tě šťouchá do boku. Předvídatelný příběh tě nebaví, oči ti zabloudí k jeho obrazovce, sleduješ, jak po bílé ploše tančí slova.

Najednou zatajíš dech, to když ti slova proniknou k mozku a zanoří se do něj;  ‚vklouzl do její mokré kundy‘ , ‚napjaté paže a vráží ptáka hluboko dovnit‘, ‚už dál nemůže a křičí v extázi‘, ‚vzrušuje tě to?‘

U poslední věty se zarazíš, uvědomíš si, že prsty přestaly tančit po klávesnici, kurzor na tebe vyčítavě bliká, dožaduje se odpovědi. Bleskově odvrátíš pohled, zíráš na rozostřenou zeleň stromů míhajících se za okny.

Cítíš, jak ti do tváří stoupá krev, a ke svému překvapení zaznamenáš neklid v podbřišku, žhavé bodnutí touhy mezi stehny. Tlak těla, které tě v nacpaném vlaku tiskne ke stěně, najednou dostává nový význam, už jeho blízkost nemůžeš ignorovat.

V hlavě ti víří myšlenky, co to děláš, tvař se, žes nic neviděla a stáhni se zpátky za hradbu banálních slov ve své knize. Ale zachvátí tě divoké nutkání, nekonečná monotónnost tvého života tě postrčí dopředu a vzpomínka na jeho úsměv ti dopoví, co už přece víš, co doopravdy chceš.

Pomalu se k němu obracíš, místo odpovědi skládáš knihu na klín a znovu se upřeš oči na obrazovku.

‚Hodná. Mám z tebe radost.‘

Prostá slova, ale znovu cítíš, jak ti zrudly tváře, bojíš se, že každý ve vlaku pozná, co se mezi vámi dvěma právě odehrálo, že se všechny oči upírají na tebe.

‚Ošukám tě. Prozatím jen slovy, proniknou ti do hlavy stejně jako moje prsty do tvé kundy, až na to dojde. Ale zatím si vystačíme se slovy.‘  

 Srdce se ti divoce rozbuší, ještě žádné čtení tě nevzrušilo jako tahle slova.

‚Doženu tě k orgasmu, teď, v tomhle vlaku, mezi lidmi a já jediný to budu vědět.‘

Nadechneš se k protestu, ale kombinace naprosté arogance a sebejistoty tě dostala. Do háje, koho chceš oblbnout, tohle tě přece neskutečně vzrušuje, o tomhle jsi vždycky snila. Ze všeho, co dělá, vlhneš, je ti horko, propadáš se studem.

‚Sedím vedle tebe a klidně bych mohl se natáhnout, přejet ti rukou nahoru po noze a sáhnout si, jak jsi mokrá, jak moc jsi nažhavená na mého ptáka. Ale nemusím. Teď se tě budu dotýkat jediným způsobem: tím, co tu píšu.‘

Zatraceně, jak to ví, jak si může být tak jistý. Přistihneš se, že si podvědomě snažíš ulevit pohybem boků.

‚A až tu s tebou skončím, až ti slovy ošukám mozek, až se pod jejich vahou zkroutí a sehne, přinutím ho, aby ses podvolila mé vůli, a ty pak budeš potřebovat, abych tě ošukal. Budeš škemrat, abych si tě vzal. Vystoupíš z vlaku se mnou a na kolenou vezmeš mého ptáka do pusy, sama si narveš moje ruce do kundy.‘

Zalévá tě další horká vlna, kůže tě pálí, cítíš, jak se vlhkost mezi tvýma nohama rozlévá, kalhotky by se daly ždímat. Proboha co mi to dělá, jak to, že si se mnou může takhle pohrávat?

A jak mu prsty běží po klávesnici, představuješ si, jak by asi hrál na tvé tělo, jak by ses cítila, kdyby jimi drtil tvé bradavky. Dech se ti zrychluje, v duchu vidíš, jak prsty vnikají dovnitř, roztahují, objevují, probouzejí tě k životu.

‚Najdeme si zapadlou uličku a až tě přirazím k cihlové zdi, pořádně si tu bolest vychutnáš. Ovládnu tvůj svět; moje ruce ve tvých vlasech, přitáhnu si tě za ně, zvednu ti sukni, přiměju tě roztáhnout nohy doširoka, prsty ochutnám tu tvojí pěknou kundičku.‘

Kousnutím do rtu dusíš výkřik, slova a obrazy ti probíhají hlavou, slévají se dohromady a nutí tvé tělo reagovat. Poposedáš si a přelétáš očima vagón, někdo se určitě dívá, někdo si musel všimnout, že vrcholky tvých bradavek pod tenkou halenkou vystřelily jako dvě varovné světlice.

‚Stáhnu si z krku kravatu, chytnu tě za vlasy a otočím si tě, tvou horkou kůži zchladí dotyk cihel. Na drobných zápěstích ucítíš sevření mých rukou. Vykřikneš, protože ti je neurvale strhnu záda. Těší mě, že se mi konečně začínáš bránit, hedvábí se ti zařezává do zápětí a pevně, surově tě drží. Vím na co myslíš, vynořuje se strach, cos to jen udělala, to přece ne, to nejsi ty!‘

Lapeš po dechu, jsi zoufalá, víš, že přesně tohle potřebuješ, o tomhle jsi snila za dlouhých tichých osamělých nocí, ale nikdy bys ses neodvážila přiznat si to. Ráno, za denního světla, si tyhle myšlenky odpíráš a pohřbíváš i vzpomínky na útržky snů, bez ohledu na to, jak lahodně chutnají. A teď tu sedíš, na veřejnosti, obklopená lidmi – a tenhle cizí člověk tvůj malý, pevně uzamčený trezor vypáčil.

V panice se na okamžik odvracíš, hledáš útěchu a pochopení v ubíhající scenérii za oknem, ale ani jedno nenacházíš. Tělo tě bolí, zoufale ho chceš, hlava si říká o další dávku slov a valící se proud mezi tvýma nohama hrozí, že tu tvou potřebu vytroubí do světa…

‚Ale taky víš, že je pozdě na pochybnosti, jsi  moje, mám v moci tvé tělo, jsem příliš silný, příliš těžký. O každý nádech musíš bojovat, rozpínání žeber proti mé váze bolí a připomíná ti, jak moc jsi bezmocná. Do zápěstí zaříznuté hedvábí tvou bezmoc ještě zdůrazňuje. Dám ti jen tolik času, aby sis ji uvědomila, a pak si tě vezmu, až ve chvíli, kdy tě po okraj naplní zoufalství z toho, cos udělala, jak daleko jsi od bezpečného útočiště, v té chvíli si tě vezmu poprvé.‘

Svět kolem tebe se srazil, na světě není už nic, žádné zvuky, žádné hlasy, žádný dav lidí, jen jeho sálající slova, jen potřeba, co tě hluboko uvnitř spaluje, jen mokro, horko, kluzko pod tvými šaty.

‚A i když o mých plánech víš, i když jsem ti prozradil, jak s tebou naložím, jak tě zneužiju a potýrám, stejně vystoupíš a půjdeš za mnou. I když tě do morku kostí děsím, i když máš strach, strach, že tvé skutečné já znám líp, než by sis kdy dokázala přiznat, stejně za mnou půjdeš. Protože teď mě máš v hlavě. Vím to já, ví to ta děvka v tobě a jediný, komu to teprve dochází, jsi ty sama.‘

Slova ti plavou před očima. Stíráš si slzy, hroutíš se do sedadla a jeho tvrdý povrch je tvým jediným spojením s realitou, poslední jistotou ve chvíli, kdy tě zbytek světa nechal na holičkách. Ohlížíš se zpátky, ale už se nemůžeš zastavit, došla jsi příliš daleko, víš, že má pravdu, že se do tebe zanoří, že ho necháš, aby si tě vzal.

  ‚A až ti konečně dám ptáka, až ho konečně vrazím hluboko do tebe, až moje teplo poprvé ucítíš zevnitř... oba dobře víme, že budeš křičet, že mě chceš hlouběji, že si tě mám vzít víc, jak jen budu chtít. Při orgasmu budeš křičet moje jméno, které ti zašeptám do ucha v okamžiku, kdy tvoje kunda poprvé sevře mého ptáka a vtáhne mě ještě hloub a já ti budu dál do hlavy kapku po kapce přilévat další slova.‘

 Než se vzpamatuješ, vydere se ti z krku neartikulovaný zvuk, tělo tě zrazuje, stehna se ti chvějí, nohy zachvátil nezvladatelný třes. Zaplaví tě tsunami orgasmu, jsi ztracená, ponechaná svému osudu, snažíš se fyzickou reakci zadržet a tiskneš nohy k sobě. Zvířecí zavrčení odněkud z hloubi krku přitahuje pozornost, o kterou nestojíš, ale ať, tak plná života jsi ještě nikdy nebyla, i když trneš hrůzou, kam tě to vede.

Ustupující vlna ti dává šanci otočit hlavu a zjistit, že vedlejší sedadlo je prázdné

Ne!

 Kniha dopadá na podlahu, banální zápletka je dávno zapomenutá, ostrá lahodná bolest od nárazu zavírajících se dveří do hřbetu ruky, tlumená předehra k tomu, co bude následovat a... 

od Zvrhlého romantika (http://youmakemeneedyou.tumblr.com/post/10259114702/the-writer-part-1) přeložila m. 

Za souhlas ke zveřejnění a hlavně překlad děkujeme!