Zdálo se mi, že mě olizuje pes co byl u nás v domově, nějak mi namočil tváře, chci uhnout a okřiknout ho….otevírám oči do tvrdé reality, ten jazyk psa byl hadr, kterým mi ten samozvaný doktor otíral obličej.„No vítám tě zpět, už si se nám vyhajala?“ ptal se jízlivě. Zjišťuji, že už mám volné ruce a tělo, jsem přivázána pouze za nohy v kolenou, a to mi nedovoluje nikam utéct. Utéct, ale kam? Úplně už vnímám svoje okolí, v puse již nemám roubík, a doktor mi dokonce podal láhev s vodou.

„Tak se holka napij, to je tvoje poslední příležitost posloužit si při jídle rukama, koně přece nemají ruce, to bys mohla vědět!“ Mluvil úplně slizce, a začal se chraplavě smát. Když jsem dopila, byl konec jeho dobroty. Vytrhl mi láhev z rukou. Ze stolu vzal něco co vypadalo jako kožená kukla se spoustou řemínků. Nasadil mi ji na hlavu, kolem krku utáhl široký obojek z hrubé kůže, který měl v místě mého ohryzku velký ocelový kruh, a začal přitahovat kuklu řemínky k obojku. Byla to vlastně taková kožená helma. Když byl hotov, se zálibou se na mě díval, a zkoušel pevnost dotažení.

V hlavě mi vířily zběsilé myšlenky o mojí budoucnosti. Co vlastně chtějí? Můžou mě ještě pustit ven, na svobodu? Nikdo o mě nic neví, nikdo mě nebude hledat! Musím si pomoci sama, stejně jako dosud v mém životě, ale jak? Jak? Teď mi ten parchant začal navlékat něco jako koženou vestu. Byl to vlastně korzet, z tuhé, nahrubo vydělané kůže. Když ho začal dotahovat, trčely moje prsy vpřed, protože končil těsně pod nimi, a byl ušitý tak, aby je podepíral. Připadala jsem si, jako když je mám před sebou na podnose. Jak kolem mě ten doktor chodil, neodpustil si mě občas zatahat za kruhy, které mi navlékl do propíchnutých bradavek. Když dokončil utahování řemenů korzetu, nemohla jsem se pořádně ani nadechnout. Musela jsem dýchat hrudníkem, abych se neudusila. To mělo za následek, že moje prsa poskakovala na tom podnose jako divá. Přehodil mi přes ramena široké řemeny, a připevnil je ke korzetu. Tyto ramínka nedovolovaly té tuhé obludě, do které mě uvěznil, sklouznout ani o milimetr dolů. Na řemenech byly kroužky, ale nedovedla jsem odhadnout, na co by se daly použít. On byl se svojí prací určitě spokojen, protože si začal dokonce potichu pohvizdovat.

„Prosím vás, co to se mnou děláte, prosím pusťte mě, prosím….“, snažila jsem se využít jeho zlepšení nálady.

„Aha, aha, koníčci přeci nemluví, jenom řehtají“, řekl takovým veselým tónem, až mě z toho zamrazilo. Sebral ze stolu nějaké kovové dráty spojené řemínky, stoupl si přede mě, a když to před mýma očima začal upravovat, tak mi došlo, že je to vlastně koňské udidlo! Tak to teda ne! Začala jsem na něj křičet, ale to byla moje chyba. Vlastně jsem mu jen usnadnila to, že mi ho bez problémů vrazil do úst mezi zuby, a zajistil proti vypadnutí ke kožené helmě na mé hlavě. Z očí se mi po tváři začaly koulet slzy bezmocnosti a vzteku. Teď už jsem nebyla schopná promluvit jediné slovo, protože kov v mých ústech mi svíral jazyk, a místo slov ze mě vycházelo jenom nějaké podivné hučení. Ten úchyl mi ještě připevnil na hlavu takový chochol, co měli kdysi na hlavách pohřební koně, a vedle očí mi nasadil klapky, takže mi znemožnil výhled do stran, Musela jsem hodně kroutit hlavou, abych viděla do stran, co se vlastně kolem děje.

„Teď si tě trochu ještě zajistím, abys mi tady neupadla“, a vytáhl mi zase ruce nahoru na kladky. Provaz zajistil. Ze země pod stolem vytáhl takové vysoké kozačky nad kolena. Když mi je začal rvát na nohy, uviděla jsem, že mají dole přesně tvar kopyta, mají kovovou podkovu, a pata trčí vysoko bez opory nad zemí. No v tom přece nemůžu chodit! To se musel úplně zbláznit! Boty pevně utáhl, a povolil mi řemeny na rukou. V duchu jsem si říkal, že až mě někam zavřou, že si ty řemeny povolím, abych mohla volněji dýchat, a abych se taky zbavila nesnesitelného tlaku ve svých útrobách, který mi způsoboval ten ohromný úd v mé pipušce, a to hruškovité didlo s koňskými žíněmi, co mi tak nešetrně narval do zadečku.

To bylo ale jenom moje zoufalé přání, protože se v mém zorném poli objevil s rukavicemi až nad lokty, ale ty měly místo prstů koňské kopýtka. Aby mi nezlámal prsty, musela jsem sevřít ruce v pěst, on mi rukavice navlékl, a dokonale utáhl. Teď jsem měla ruce jako boxer, ale místo boxovacích rukavic, jsem měla kopýtka. Navíc mi lokty přitáhl řemínky ke korzety, takže jsem stejně rukama hýbat nemohla.

„Tak, hotovo, teď tě odvážu, a půjdeme si to tady trochu prohlédnout.“ Odvázal mi ruce, a já poprvé zůstala samostatně stát na těch příšerných botách. Byly tak strašně vytvarované, že mi držely patu hodně vysoko nad zemí, a nutily mě vlastně stát na špičkách. Když jsem nejistě přešlápla, ozval se od vydlážděné podlahy klasický cinkot podkovy. Pás který mi procházel mezi nohama, mi je nedovolil dát přirozeně k sobě, a zadíral se mi nemilosrdně do stehen. Kvůli udidlu v mých ústech, jsem nedokázala sevřít rty, a tak mi proud slin stékal na má prsa.

Protože jsem měla klapky po stranách očí, nevěděla jsem přesně co se okolo děje, on mi ale prostrčil nějaké řemínky kroužky na mém rameni, a připnul je malými karabinkami za kroužky v mých bradavkách. Cítila jsem, jak mi na zádech visí z každého ramene dlouhé vodítka. Stoupl si za mě, a já jsem uslyšela tichý svistot bičíku, zároveň povel hyjééé a štípnutí biče na zadečku. Nevěděla jsem, kam mám jít, byli jsme pod takovým zastřešeným stáním, ale musela jsem někam jít, protože se ozval důraznější povel, a dopadla na mě silnější rána.

Vyšla jsem tedy rovně na otevřený dvůr. První kroky byly nesnesitelné. To co mi zasunul do zadečku, mě hrozně tlačilo a měla jsem pocit, že musím jít na záchod. Došla jsem skoro až k protější budově, když ten úchyl zatáhl za pravé vodítko, a karabinka co byla připnutá v kroužku na mé bradavce mi nadzvedla celé prso. Projela mnou taková bolest, že mi vytryskly slzy do očí. Zároveň zazněl povel pravááá. Pochopila jsem, že se musím točit doprava.

„Chytrá klisnička, když si vypěstuješ podmíněné reflexy, a budeš na slovo poslouchat, budou tyhle vodítka zbytečné.“ Šla jsem pomalu vřed, když zařval prrr, a trhl oběmi otěžemi. Obě prsa mi pochopitelně vyskočila nahoru, a to už byla taková bolest, že jsem se neudržela, a bolestí jsem se trochu počůrala. Tělo jsem měla pokryté potem, a sliny mi stékaly v potocích na má prsa, a mísily se s potoky slz, které mi stékaly po tvářích. Slzy vzteku a bezmocnosti. A byly to taky slzy bolesti, kterou mi způsoboval nesnesitelně utažený korzet, nepřirozeně vytočený a napnutý nárt, rozedřená stehna od řemene, a necitlivé zacházení s mými prsy. To už jsem se úplně bála domyslet, proč mi ten samozvaný doktor prorazil nosní přepážku mezi dírkami, a dal mi do ní kruh, který mi při chůzi cinkal o kovové udidlo.

„Tak, to by pro dnešek stačilo, teď tě stájník odvede do čistícího boxu, a potom do tvé kóje, my dva pak budeme pokračovat v drezúře zítra, a doufám, že jsi pochopila, že za každou chybu přijde trest, a za snahu pochvala a odměna.“ Přivázal otěže k ohradě, a odešel. Stála jsem tam, a čekala na stájníka. Když jsem chtěla udělat krok dopředu, otěže se napnuly a zvedaly mě prsa nahoru. Stála jsem tedy klidně v zapadajícím slunci a čekala. Z domu vyšla nějaká žena, celá v latexovém obleku, a v pase hodně stažená korzetem. V ruce držela vodítko, a krátký bičík.

„ Tak jdeme,“ řekla když odvázala otěže, odepnula mi karabinky s prsou, a do kruhu na obojku mi zacvakla vodítko. „Zítra tě budu učit krok, ale to neznamená, že se tady budeš dnes ploužit, no tak kolena výš, krok, krok!“ Po těch slovech mě lehce švihla bičíkem zezadu do stehen. Pochopila jsem, že musím vysoko zvedat kolena, aby se při každém dopadu kopyta na mých botách, ozval zvonivý zvuk jak dopadlo na dláždění. Vedla mě do přízemní budovy. Vešly jsme do vykachlíkovaného boxu, kde mě vytřela vlhkou houbou, a vysušila ručníkem. Vyndala mi tu příšernou věc ze zadečku, a ukázala na otevřený kanálek v rohu.

„Tak, teď máš možnost jít na velkou, budeš to dělat ve stoje, tady, a i v ohradě. No, a když se ti bude chtít čůrat, tak to prostě a jednoduše uděláš. Rozkročíš nohy, a je to. Každý den tě tady budu umývat, a mazat.“ Vzala do ruky nějaký krém, a začala mi ho vtírat na otlačená místa mezi nohama.

„ No tak, postoj, postoj…“ a plácala mě mezi stehny, abych rozkročila nohy. Chtěla jsem s ní nějak promluvit, ale z úst se mi vydralo jen hučení. Na druhou stranu musím přiznat, že se o mě opravdu postarala, vytřela mě do sucha, a po použití té masti, se mi velice ulevilo, a otlačená místa přestala pálit. Vrátila mi zpět tu odpornou hrušku do mého zadečku, a zajistila ji řemínky. Vzala vodítko, a vedla mě dál do budovy. Byla tam dlouhá chodba, a v nich pokoje bez dveří. K mému zděšení jsem viděla, že v nich jsou přivázané podobné holky jako já. Tedy podobné, stejně ustrojené! Byly přivázané za kruhy na obojku, k okům ve zdi. Některé stály, jiné ležely na kavalci. Nevím přesně, ale napočítala jsem jich asi šest. Poslední pokoj byl volný. Ta žena zacvakla karabinu do kruhu ve zdi. Vodítko bylo tak dlouhé, že mi dovolilo chodit skoro po celé místnosti, ale ne na chodbu.

„Tak tady je tvůj kotec. Když budeš mít žízeň, tak tady v rohu máš napáječku, když budeš mít hlad, tak stiskni zuby tuto klapku, no a když se ti bude chtít čůrat, tak v rohu do kanálku.“ Otočila se a odešla. Chvíli jsem stála, a nebyla schopná jediného pohybu. Potom jsem se vydala na průzkum pokoje. Lokty mi nechala přivázané k tělu, takže jsem si rukama , které stejně byly uvězněny v rukavicích s kopýtky, nemohla v ničem pomoci. Sklonila jsem se k napáječce, a když jsem ji stiskla zuby, začala z ní stříkat vlahá tekutina, taková ochucená voda. Po stisknutí vedlejšího ventilu, který byl výš, v rovině s mými ústy, se z trubky do mých úst začala sypat směs nějakých lehce rozpustných granulí. Měly příjemnou chuť, a podle všech chuťových náznaků, to byla jistě velmi kalorická strava. I voda byla určitě obohacena o výživné látky. To mě trochu naplnilo radostí, protože to znamenalo, že když se o mě tak starají, tak mi asi nechtějí ublížit. U stropu visela klimatizační jednotka, a vháněla do místnosti příjemně ohřátý vzduch. Lehla jsem si na tu vypolstrovanou, poměrně širokou postel, která byla i čistě povlečena, a začala hledat vhodnou polohu na spaní. Svítidlo u stropu se začalo pomalu stmívat, až tak během minuty nastala úplná tma. Nakonec jsem našla polohu na boku, kde mě relativně nic nevadilo, až na nesnesitelně stažený korzet, a ty dvě obludné věci zasunuté hluboko uvnitř mého těla.

Někde jsem kdysi četla, že člověk usne i s oprátkou na krku. že si na ni zvykne, tak to asi ano, ale spánek přišel až po dlouhém převalování, a pomalu začal umrtvovat tok mých myšlenek, a horečnatou činnost mého mozku, který se zabýval pouze jedním tématem, jak se odtud dostat ven? Jak se odtud dostat ven? Jak se odtud……………

Praxe na farmě 1 díl zde

Pokračování příště…..

povídku napsal Pavel
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny