Vše začalo tak, že jsem měla jet s přáteli přes víkend na výlet, kde se měl konat jakýsi Halloween. Bylo tam spoustu cizích lidí, ale to mi vůbec nevadilo, říkala jsem si, že se mohu alespoň snadněji seznámit.

Výlet probíhal naprosto normálně, pilo se, povídalo se, prostě byla sranda. Už první den jsem se všimla krásného, tmavého, avšak tajemného muže, s pronikavým pohledem, který nebyl příliš výřečný, vlastně skoro vůbec a vyhýbal se velkým skupinám lidí. Hned jak jsem ho poprvé spatřila, projelo skrz mě velké vzrušení - horko a zároveň i mráz po celém těle. Byla jsem celá roztěkaná a nervózní jen z jeho přítomnosti. Hlavou se mi začaly honit všelijaké hříšné myšlenky a přála jsem si, aby se na této akci splnily.

Dnes je pomerne teplá noc. Dokonca aj tu za bránami vaznice, za jej chladnými múrmi. Vačšina osadenstva už spí. Dnes má nad nočným pokojom dohliadať mladá policajtka Skarlet. Jej výslužky na košeli neznačia príliš vysokú hodnosť. Košelu má zapravenú v sukni ktorá je upevnená opaskom. Sukňa jej siaha až pod kolená, na jej nohách sa nachádzajú služobné lodičky. Červenú kravatu má jemne povolenú, ale len tak ako jej dovoluje predpis. Svoje mandarinkové vlasy má upnuté v cope. Nie je to na pohlad ten typ ktorému by ste zverili strážiť niečo cenné alebo nebezpečné. Vyzerá skôr ako mladá ovečka. Jej neisté kroky a klopkanie opatkov sa ozývajú chodbami.

Konečně je pátek, den, na kterym jsme se domluvili, že se zas uvidíme. Nemohla jsem se dočkat a teď je to konečně tady, jsem zvědavá, co sis na mě připravil. Trochu mám strach, ale vzrušení a napětí jej převažuje.

Pospíchám, abych byla na smluveném místě včas, vím, že kdybych přišla i jen o chviličku později, čekal by mě trest a já Tě nechci rozčilovat, můj Pane. Hlavou se mi honí všechno možný…co se mnou asi dneska máš v plánu?

   k tomu velká stodola a hospodářská budova, stáje a pole. Prosperující biofarma, klid, ticho a soukromí. Pravda, část stodoly tak trochu neslouží původním účelům, ale o to víc si v ní užíváme. Můj muž přenechal lékařskou praxi svým synům a teď se věnuje hlavně kutilství, má za stodolou zařízenou dílnu a v ní vyrábí samé zajímavé držáky, poutáky, věšáky a já ani vlastně nevím, jak to pojmenovat. Jeho další největší radost je filmování, má velkou sbírku filmů, které sám natočil a na které se rád a často dívá. Když už ze stodoly není slyšet bruska a vrtačka, můj muž začíná být neklidný, tak já vím, že k nám přijedou hosti. Snídáme ráno na terase plné slunce a můj muž mi říká: zlato, dneska žádná práce, hezky si odpočiň, večer budeme mít návštěvu, chci , abys měla hezký den i večer. Usmívám se, začíná mě brnět celé tělo a šimrá mě kolem žaludku. Co chystá dnes večer za překvapení? Nezeptám se, protože to napětí do večera mě udržuje ve stálém stavu vzrušení. Zkontroluju naše dva zaměstnance na farmě, opaluju se, odpočívám a večer si nejspíš dám olejovou koupel. Chci si číst, ale moje myšlenky jsou rozlítané všemi směry, kdo večer přijede? Co se bude dít?

Zdálo se mi, že mě olizuje pes co byl u nás v domově, nějak mi namočil tváře, chci uhnout a okřiknout ho….otevírám oči do tvrdé reality, ten jazyk psa byl hadr, kterým mi ten samozvaný doktor otíral obličej.„No vítám tě zpět, už si se nám vyhajala?“ ptal se jízlivě. Zjišťuji, že už mám volné ruce a tělo, jsem přivázána pouze za nohy v kolenou, a to mi nedovoluje nikam utéct. Utéct, ale kam? Úplně už vnímám svoje okolí, v puse již nemám roubík, a doktor mi dokonce podal láhev s vodou.

„Tak se holka napij, to je tvoje poslední příležitost posloužit si při jídle rukama, koně přece nemají ruce, to bys mohla vědět!“ Mluvil úplně slizce, a začal se chraplavě smát. Když jsem dopila, byl konec jeho dobroty. Vytrhl mi láhev z rukou. Ze stolu vzal něco co vypadalo jako kožená kukla se spoustou řemínků. Nasadil mi ji na hlavu, kolem krku utáhl široký obojek z hrubé kůže, který měl v místě mého ohryzku velký ocelový kruh, a začal přitahovat kuklu řemínky k obojku. Byla to vlastně taková kožená helma. Když byl hotov, se zálibou se na mě díval, a zkoušel pevnost dotažení.

Probouzím se v úplné tmě a moje první myšlenka je, že jsem mrtvá. Nebo alespoň polomrtvá. Prostě mám takový pocit, že takhle se normální člověk neprobouzí, ani nevím proč. „Divné ráno.“, bleskne mi hlavou. Hned vzápětí se ovšem dostavuje ta neuvěřitelně palčivá bolest hlavy, která mi dává jasně najevo, že má počáteční myšlenka byla špatná – bezva, takže žiju. Moje tělo mě vzápětí uvádí do kruté reality, uvědomuju si, že mě bolí úplně všechno, jako kdyby každičký sval brnkal na moje nervy. Bože co to je? Chci se jenom trochu protáhnout a alespoň trochu uvolnit napjaté svaly, ale namísto toho se nepohni ani o centimetr…co to k sakru….

Několik dní jsme se neviděli, museli jsme nechat zahojit jizvy. Až jsme se jednou potkali u oběda. Sedli jsme si v menší tmavé jídelně, kde bylo sice slyšet zvuky z kuchyně, ale jinak tam bylo prázdno. Místnost byla, hlavně u stropu, ověšena spoustou  starých  hudebních nástrojů. Z ukrytých reproduktorů zněl Sinatra a přinášel nostalgii, mezi staré obrazy a cedule na stěnách. Tmavý nábytek jen umocňoval tuto atmosféru.

  Sedím v autobusu a směřuji někam na Šumavu. Právě jsem úspěšně odmaturovala na zemědělce, a už se těším na svoje první místo. Farma Tiché údolí. Tam jsem měla nastoupit jako chovatelka koní. Neudělala jsem si žádné prázdniny, když jsem si našla v inzertním časopisu nabídku na volné místo chovatelky koní, neváhala jsem ani okamžik. Poslali mi dlouhý dotazník, a po domluvě přes internet, jsem souhlasila s nástupem ihned po škole. Bylo by taky zbytečné dál setrvávat v dětském domově, kde jsem vyrůstala, a kde už pro mě po maturitě nebylo místo. Navíc mi na farmě nabízeli bydlení. Od autobusové zastávky, kde jsem vystoupila mě čekalo ještě pět kilometrů lesem, až se přede mnou otevřelo zapomenuté údolí v krásném koutě Šumavy.