|
Než se stačím vzpamatovat, jsem na
všech čtyřech a jako správná čubka si capu pro obojek. Skláním
hlavu a ty mi ho připínáš, koukám na zem, ale ten úsměv znám
a cítím ho v týle. Vím jak to je, pro tu chvíli jsem zas tvoje,
ať se mi to líbí nebo ne . . . a já vím, že se mi to tak líbí.
Trhnutí, při zapínání obojku mi
skřípneš kůži na krku jako vždycky, poplácání : „Čí seš
děvka?“ Snad částečně proti vlastní vůli a ale naprosto
automaticky odpovídám: „Vaše Pane.“ Bylo nebylo . . . bylo tak
zjevné, že to tak dopadne? Myslelas, že máš silnější vůli,
jenže ouha, dokážeš se jim smát, dokážeš si z nich dělat
dobrý den, ale jen tehdy pokud poslouchají oni tebe. Když narazíš
na něco, co se odchyluje od průměru ztrácíš nebezpečně hlavu
. . . vlastně proč si lhát, tenhle boj prohrála hlava už v
prvním kole, zase velí tělo.
A ty víš, že tě tělo zradí, nechá
ho vzít si co chce a ty se budeš svíjet a chtít víc. Jo,ta malá
děvka, co s ní sdílíš jednu hlavu si zase vyšla na procházku,
takže na řetězu končíš ty. Poslušná příkazu se svlékáš,
v hlavě přepnuto na úsporný režim, v kalhotkách bazén. Je ti
jasný, že si je dřív nebo později vychutnáš. Nepokořit tě
vlastní nadržeností a nenechat tě ochutnat vlastní tělo to by
si neodpustil. Nespletla ses, jen co je odhodíš, přijde povel
„přines“ – takže na všechny 4, kalhotky do zubů a hezky k
Pánovi.
Po krátké nucené ochutnávce
opět skončí celé v mojí puse . . . ano, takhle chutná pokoření,
sakra, proč ta potopa. Ta zrádná mrcha dole zase kolaboruje, žádné
překvapení. Vždycky se ráda spojí s „nepřítelem“. Invazi
prstů do svých záhybů vítá s mlaskavým nadšením. Propadám
se, vlhnu, sténala bych, ale ucpaná pusa mi v tom brání. Je
jasné, že ještě přijde výprask.
Ve známé a proklínaná pozici s
vystrčeným zadkem čekám na první ránu, ale nic se nestane –
„Počkat počkat, takhle by sis nemohla počítat.“ S úšklebkem
mi vyndáš kalhotky z pusy. „Bude to 15 ran“ informuješ mě
lakonicky „Dál uvidím, jak se budeš dneska chovat.“ Rákoska
se s protivným svištěním zakusuje do mého zadku, syčím,
počítám a děkuji. S takovou silou sis mě snad ještě nepodal.
Jauvajs, to budu cítit dlouho, hádám účel, viď? Ale převést
tuhle otázku do reality si vážně odpustím, jsem drzá, ale ne
idiot:-)
Spokojeně pozoruješ otékající
zadeček, parkrát po něm přejedeš, já držím pozici. Podáváš
si krém a ošetříš mne – no potěš koště, to musím vypadat!
„Děkuji Pane.“ Tvoje ruce se rozběhnou o mém těle, zkoumají
a přivlastňují si, uhmm, projede mnou stejná elektřina jako
vždycky. Reaguji spolehlivěji než jakákoliv značková mašinka .
. . Rozepínáš zip u kalhot, zvedneš mi hlavu: „Kuř, děvko.“
Narveš mi ptáka až do krku jako vždycky, dobře víš že moc
dávivého reflexu se u mě nekoná, ale nedáš si okoj dokovaď se
nezačnu dusit a slzet. Jo, vím, že se ti to líbí.
Neurvale si mě rozplácneš na
postel a vnikneš do mě, kdybych nebyla mokrá až za ušima, asi by
to zabolelo, takhle se vzmůžu jen na heknutí. Moje proradná
růžová mrcha se začne lísat ke tvému čurákovi: „Tak co,
děvko, chyběl ti Pán a jeho čurák??“ – „Ano, Pane , uhm,
ach, ach, ach . . . .“ Hlavu mi tlačíš do matrace, střídavě
mi držíš ruce, nebo mě přiškrtíš, když mi dáš prst do pusy
vím jak se zachovat. Shrneš mi vlasy na stranu a díváš se jak
bojuju sama se sebou, vzrušením si koušu spodní ret.
Poslední
příraz, pár zvuků, které dobře znám a leháš si vedle mne.
„Jdi ho hezky umít jazykem, děvko.“ „No pořádně, dokud
neřeknu, že stačilo.“ Pohodlně se rozvalíš a odpočíváš,
za chvíli si mě přitáhneš k sobě. Přitulím se a v hlavě mi
rotuje myšlenka jestli mi to už konečně uděláš – orgasmus
Pane – prosíííííííííííííííííííííííííím .
. .
|
