Óda na prsa
Napsal der.mann   
Tuesday, 14. August 2007

Je to jen malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo - Neil Armstrong, Apollo 11. Tak tohle jsem si opakoval v okamžiku, kdy jsem kupoval dva lístky do kina Hvězda na film Pomáda. Ten večer jsem očekával i já svůj velký skok.

Věděl jsem s milimetrovou přesností, jak omylem přehmátnu a udržím v dobytém území ruku po celý zbytek filmu. Prsík, kterého se to celé večerní představení vlastně týkalo si zatím spokojeně hověl v podprsence, která se mohla naprosto stejně jmenovat prsenka, případně nadprsenka. Gravitační záležitosti naprosto neřešila a tuším, že byla odložena ještě daleko dříve, než mohla s gravitací svést svůj první, pochopitelně marný boj.

Tohle vše mi problesklo hlavou, když jsem se ocitl po 20-ti letech před vchodem, kde se tehdy konal onen velký skok. Smutně jsem si uvědomil, že ani jedno z mých dětí zde veliký skok pro lidstvo už nezažije. Kino už dávno neexistuje, prostor okupují Vietnamci. Moje zadostiučinění symbolizuje představa mdloby zoufalého vietnamského krejčího, přinuceného šít podprdy DDD, což ve Vietnamské demokratické republice prezentuje dvojitou standardní rodinnou jurtu.

Zvláštním způsobem jsem se dopracoval k určité dílčí rekapitulaci, kam mě přivedl prsík za dvacet let. Nejprve jsem si udělal jasno v kategoriích, co vlastně ženy chtějí. V prvopočátku zrání si dívky zakrývají hrudníčky, ačkoliv netuší, proč. Jejich maminky je k tomu ale vedou, takže postupují cestou nejmenšího odporu. Je to úsměvné, ovšem znalcům už stydne krev v žilách. Úderem puberty jdou všechna prsa pod látku, nehledě na velikost, tvar, situaci a důvod. Prostě to musí být ukryto. Je to pochopitelně škoda, protože pučící prsa dostávají na krátko neodolatelný tvar, který se dá přirovnat jen k vakuovaným dvorcům. Vypouklé kůžičky prostě nemají šanci na mediální popularitu, protože nevypouknou pod příkrovem textilu. Existují výjimky - hambářky, které je klidně vystrčí, ale tyhle dívky jednou přijdou určitě do pekla. S koncem puberty nadchází hvězdné období poprsí. I těm neskutečným plošticím naroste něco, o čem lze tvrdit, že to jsou prsa. Žádná z žen nepřizná, že už se mezi tím mnoho z jejích vrstevníků- mužů dopracovalo kvalitní životosprávou k uspokojivějším prsním výsledkům. Nastává období té šílené nejistoty, zda jejich poprsí už muže zajímá, nebo je ještě nezajímá, případně už nezajímá. Každá žena si protrpí všechny tři fáze. Přičemž si neopomene připomenout při každé končící fázi, jaká byla kráva, že toho tenkrát nevyužila. Nadchází poslední fáze, kdy prsy jdou pomalu do hloubek, kde na ně zapomínají nejen jejich majitelky, ale i jejich milenci. Prsy začínají být Nerudovským problémem, kam s nimi. Pro správné labužníky však začínají ty pravé žně. Proto bych chtěl pozvednout náladu všem ženám středního věku: „žádný smutky, prsatice". Vaše poprsí je i teď atraktivní, poznáte to podle toho, že kolem vás občas projde muž a bude mít oči navrch hlavy. Je to jeden z nás, mlsných horňáků...