Zkusíme to v parku
Napsal Neobyčejná   
Sunday, 11. September 2011
Jdu potemnělým parkem a mé vzrušení se stupňuje, slyším jenom ozvěnu vlastních kroků a svůj zrychlený dech. Tady by už někde měl čekat, srdce mi bije až v krku, i když vím, že celé přepadení se odehraje jenom jako. Najednou uslyším praskot větviček ve křoví za sebou a zrychlím krok, má to přece působit reálně, ne? Budeš si mě tedy muset chytit, Tomáši!

V poklusu se otáčím, ze křoví se zatím již vynořila povědomá vysoká postava s lyžařskou kuklou na hlavě. Ten kabát neznám, dal si záležet i na kostýmu. Útočník se cílevědomě přibližuje, srdce mi buší až v krku. Na tuhle hru jsem ho přemlouvala dlouho, jemu se ten nápad moc nelíbil, ale já to chtěla v reálném prostředí.

Kolem krku se mi hrubě obtočí silná paže, ale něco mi na tom nesedí, něco se zaleskne a u pasu cítím nůž. To jsme si nedomluvili, že by mě chtěl překvapit? Jenže v tom mi do ucha zaskřehotá cizí hlas a mně se roztřesou kolena: „Když jsme se tu tak pěkně sešli, ty čubko, co takhle se líp poznat? Svlíkej se, pěkně rychle a nevymýšlej žádný blbosti, jestli to chceš přežít“. Roztřeseně zvažuju svoje možnosti, hrát si na hrdinu, když má nůž, zřejmě nemá cenu, začnu si tedy odkládat oblečení. Husí kůže, která mi naskakuje, ovšem není jenom výsledkem chladného podzimního večera.

Představa, se kterou jsem si tolikrát hrála ve fantazii se zhmotňuje a mě se chce jenom brečet a volat o pomoc, ale kdo by mě teď uslyšel? Schválně jsme vybrali opuštěné místo, aby nás nikdo nevyrušil. Tomáši, kde jsi? „Nějak se ti z těch hadrů nechce, co? Pomůžu ti!“ Začne ze mě rvát svetr a košilku pod ním, když to dál nejde jednoduše je přeřízne. Náhle stojím od pasu nahuru nahá, začne mi nožem přejíždět po tváři a nahém těle, sjede až k pasu kde přeřízne lem jinak volné sukně a ta se poroučí k zemi.

Jsem bez sebe strachy. „Otoč se.“ Když poslechnu zkušeně mě povalí na zem a jedním řezem se zbaví kalhotek i punčoch kryjících mé stažené půlky bezbrannou růžovou kundičku. Slyším jeho funění a rozepínájící se zip od kalhot, Obličej mi tlačí do spadaného listí a cítím je ho slizkého ptáka, který se do mě snaží dostat.

Né , zařvu z posledních sil a začnu sebou zmítat, škrábu a koušu . . .a najednou nad sebou vidím vyděšeného Tomáše, listí i park jsou pryč, ležím v naší posteli a Tomáš má pěkně naběhlý ret. „Prosím tě co se ti to zdálo? Vzbudilo mě jak do mě ze všech sil mlátíš!“ „To nic, lásko“ zahuhlám „a na tu moji znásilňovací fantazii klidně zapomeň, zítra to určitě zkoušet nebudeme!“