Někde se stala chyba . . .
Napsal Neobyčejná   
Friday, 09. September 2011

Než se stačím vzpamatovat, jsem na všech čtyřech a jako správná čubka si capu pro obojek. Skláním hlavu a ty mi ho připínáš, koukám na zem, ale ten úsměv znám a cítím ho v týle. Vím jak to je, pro tu chvíli jsem zas tvoje, ať se mi to líbí nebo ne . . . a já vím, že se mi to tak líbí.

Trhnutí, při zapínání obojku mi skřípneš kůži na krku jako vždycky, poplácání : „Čí seš děvka?“ Snad částečně proti vlastní vůli a ale naprosto automaticky odpovídám: „Vaše Pane.“ Bylo nebylo . . . bylo tak zjevné, že to tak dopadne? Myslelas, že máš silnější vůli, jenže ouha, dokážeš se jim smát, dokážeš si z nich dělat dobrý den, ale jen tehdy pokud poslouchají oni tebe. Když narazíš na něco, co se odchyluje od průměru ztrácíš nebezpečně hlavu . . . vlastně proč si lhát, tenhle boj prohrála hlava už v prvním kole, zase velí tělo.

A ty víš, že tě tělo zradí, nechá ho vzít si co chce a ty se budeš svíjet a chtít víc. Jo,ta malá děvka, co s ní sdílíš jednu hlavu si zase vyšla na procházku, takže na řetězu končíš ty. Poslušná příkazu se svlékáš, v hlavě přepnuto na úsporný režim, v kalhotkách bazén. Je ti jasný, že si je dřív nebo později vychutnáš. Nepokořit tě vlastní nadržeností a nenechat tě ochutnat vlastní tělo to by si neodpustil. Nespletla ses, jen co je odhodíš, přijde povel „přines“ – takže na všechny 4, kalhotky do zubů a hezky k Pánovi.


Po krátké nucené ochutnávce opět skončí celé v mojí puse . . . ano, takhle chutná pokoření, sakra, proč ta potopa. Ta zrádná mrcha dole zase kolaboruje, žádné překvapení. Vždycky se ráda spojí s „nepřítelem“. Invazi prstů do svých záhybů vítá s mlaskavým nadšením. Propadám se, vlhnu, sténala bych, ale ucpaná pusa mi v tom brání. Je jasné, že ještě přijde výprask.


Ve známé a proklínaná pozici s vystrčeným zadkem čekám na první ránu, ale nic se nestane – „Počkat počkat, takhle by sis nemohla počítat.“ S úšklebkem mi vyndáš kalhotky z pusy. „Bude to 15 ran“ informuješ mě lakonicky „Dál uvidím, jak se budeš dneska chovat.“ Rákoska se s protivným svištěním zakusuje do mého zadku, syčím, počítám a děkuji. S takovou silou sis mě snad ještě nepodal. Jauvajs, to budu cítit dlouho, hádám účel, viď? Ale převést tuhle otázku do reality si vážně odpustím, jsem drzá, ale ne idiot:-)


Spokojeně pozoruješ otékající zadeček, parkrát po něm přejedeš, já držím pozici. Podáváš si krém a ošetříš mne – no potěš koště, to musím vypadat! „Děkuji Pane.“ Tvoje ruce se rozběhnou o mém těle, zkoumají a přivlastňují si, uhmm, projede mnou stejná elektřina jako vždycky. Reaguji spolehlivěji než jakákoliv značková mašinka . . . Rozepínáš zip u kalhot, zvedneš mi hlavu: „Kuř, děvko.“ Narveš mi ptáka až do krku jako vždycky, dobře víš že moc dávivého reflexu se u mě nekoná, ale nedáš si okoj dokovaď se nezačnu dusit a slzet. Jo, vím, že se ti to líbí.


Neurvale si mě rozplácneš na postel a vnikneš do mě, kdybych nebyla mokrá až za ušima, asi by to zabolelo, takhle se vzmůžu jen na heknutí. Moje proradná růžová mrcha se začne lísat ke tvému čurákovi: „Tak co, děvko, chyběl ti Pán a jeho čurák??“ – „Ano, Pane , uhm, ach, ach, ach . . . .“ Hlavu mi tlačíš do matrace, střídavě mi držíš ruce, nebo mě přiškrtíš, když mi dáš prst do pusy vím jak se zachovat. Shrneš mi vlasy na stranu a díváš se jak bojuju sama se sebou, vzrušením si koušu spodní ret.
Poslední příraz, pár zvuků, které dobře znám a leháš si vedle mne. „Jdi ho hezky umít jazykem, děvko.“ „No pořádně, dokud neřeknu, že stačilo.“ Pohodlně se rozvalíš a odpočíváš, za chvíli si mě přitáhneš k sobě. Přitulím se a v hlavě mi rotuje myšlenka jestli mi to už konečně uděláš – orgasmus Pane – prosíííííííííííííííííííííííííím . . .