Výlet s mým Pánem - část 6.
Napsal Trainer   
Thursday, 25. September 2008

 Vlítla jsem do koupelny, opláchla si zadeček, otřela a honem se pustila do oblékání. Moc toho nebylo. Obojek, korzet (sahající sotva k bradavkám) a latexová kolová sukýnka sotva do půli stehen. Rychle jsem to na sebe naházela a spěchala za pánem. Čekal a kontroloval čas na hodinkách. „Máše štěstí, čubičko, stihla jsi to. Tak jdeme.“ Natáhl ruku a připnul mi k obojku vodítko.

Celá konsternovaná jsem vyšla za ním na vodítku. Tohle mi Pán ještě nikdy neudělal. Co budu dělat, když někoho potkáme? No snad jsme dostatečně daleko od civilizace. A pravděpodobnost, že tu potkám někoho známého, je snad úplně nulová… Šla jsem za Pánem tak, aby vodítko nebylo ani volné ani napjaté, protože vím, že tak to má správně vycvičený pejsek umět. Snad se mu to bude také líbit… Nic neříkal a vedl mne do lesa. Ani nevím jak dlouho jsme tak mlčky šli. Naštěstí jsme opravdu nepotkali ani živáčka.

 Po nějaké chvíli se Pán zastavil a zeptal se: „Nemáš žízeň, čubičko?“ „Ano, mám, Pane. A velkou.“ A opravdu jsem ji měla, pouze jsem si to neuvědomila. „Tak se pěkně napij, čubičko. A vypij to pěkně až do dna.“ řekl Pán a podal mi velkou láhev vody. Byla úplně plná. No co jsem mohla dělat? Pila jsem a pila, až jsem to opravdu všechno vypila. Měla jsem pocit, že mám v břiše rybník…

Pán se na mne s úsměvem koukal. „Asi z té procházky nic nemáš, viď, čubičko? Neboj, já se o Tebe postarám…“ Pak ke mně přistoupil, vyhrnul mi sukýnku a do kundičky mi vložil venušiny kuličky. „Tak a teď si dáme malý výcvik, čubičko. Co takhle třeba aport?“ Na to Pán zvedl ze země malý klacík a hodil mi ho: „Aport, čubko!“ Pochopila jsem, že musím na všechny čtyři a vyrazila za klacíkem. Jenže jak ho v té změti poznat? „Tak čuchej, čubko, čuchej! Co jsi to za psa, když to nenajdeš po čuchu?“ Nakonec se mi podařilo najít ten správný klacík, sebrat ho do zubů a donést Pánovi. Vzal si ho ode mne a znovu hodil: „Aport, čubko! A rychle, ať tu nevystojím důlek!“ A znovu jsem se po čtyřech hnala za klacíkem, hledala ho obličejem ponořená v listí, nesla v zubech Pánovi… A znovu ho Pán hodila a já běžela a hledala a nosila… Za chvíli jsem zjistila, že litr a půl vody udělal své a mně se strašně moc chce… Přinesla jsem Pánovi klacík, ale nedala mu ho, jen jsem na něj upírala zoufalý pohled a křížila nohy… „Copak chceš, čubičko? Tobě se chce čůrat? Ale vždyť jsi pejsek, tak si tady najdi nějaký strom a udělej to. Jako každá čubička přece. Ale počkej, já to chci dobře vidět…“ na to Pán sáhl a rozepnul mi sukýnku a nechal si ji u sebe. „No tak, šupej, nebo se počůráš tady?“ Co mi zbývalo? Doplouhala jsem se k jednomu stromu, zvedla pravou nohu a čůrala… Jenže na to nemám tu správnou stavbu těla, takže jsem cítila, že mi to teče i po druhé noze. Strašně jsem se styděla bylo mi hrozně moc hanba. „Tedy Ty jsi fakt nemožná čuba. Takhle se pochcat! Tohle dělá slušně vychovaný pejsek?!?“ to už jsem na svém zadečku ucítila Pánův hněv. Ani nevím, kde jej vzal, ale držel v ruce řemen a tím mne teď bez milosti trestal za mou nešikovnost. „No snad už si to budeš pamatovat! Jdeme! K noze!“ Po čtyřech jsem přilezla Pánovi k noze a doufala, že to brzy skončí, ale šli jsme dál. Tedy Pán šel a já lezla jako pes.

Za chvíli jsem uslyšela tekoucí vodu. A skutečně, po nějaké době jsme došli k potůčku. „Tak šup, čubko! Honem do vody a pěkně se umej. Ať jsi zase čistá a můžeš se chovat jako slušně vychovaný domácí mazlíček.“ Tak jsem vlezla do vody a opláchla si zadeček, kundičku a nohy. Bylo to hrozně studené. Když mi přišlo, že už to stačí vydrápala jsem se zpátky na břeh a pokusila se oklepat jako pejsek. Jenže to neumím a nejde mi to. Takže jsem pořád mokrá. A studí to. „Fakt nemožná čubka. Takové jednoduché věci a ona nic z toho nezvládne,“ povzdechl si Pán a otřel mne svým kapesníkem. „Tak se hezky zase obleč, čubičko. A otevři pusinku. Ták, hezky dokořán… Tak je to správně.“ Když jsem to udělala, vsunul mi Pán do úst ten kapesník, kterým mne otřel a zajistil ho šátkem. „Nastav ruce!“ Vzápětí mi je Pán spoutal za zády, uchopil vodítko a vedl mne dál. Teď už jsem mohla jen cupkat za Pánem, nemohla jsem nic říct ani pořádně držet rovnováhu, jen se snažit neupadnout a udržet krok s Pánem. Naštěstí to netrvalo dlouho a já zahlédla, že se zase blížíme k našemu víkendovému srubu. Ulevilo se mi. Procházka tak snad skončí. Stejně už jsem necítila nohy. Kdo někdy zkoušel chodit naboso lesem, ví o čem mluvím…

Když jsme došly do srubu, vedl mne Pán hned dolů do sklepení. „Musíš se víc snažit, čubko. Jsi hrozně nešikovná a neděláš žádné pokroky. Takže budeme trénovat.“ To mne vyděsilo. „No na co čekáš? Koukej se svléknout. Přece si nemyslíš, že budeš tady chodit oblečená? Jsi přece jen obyčejná čubka a jako taková nemáš nárok na nějaké oblečení! Máš nárok jen běhat po čtyřech a kňučet a štěkat. Nic víc! Ale na něco jsem vlastně zapomněl – Ty máš nárok jako každá čubička na ocásek! To musíme hned napravit! Přece Ti ho neodepřu…“ Stála jsem uprostřed mučírny nahá na všech čtyřech a čekala, co tentokrát Pán přinese. A opět to stálo za to. Byl to anální kolík se skutečným ocáskem jako mají pejsci. A Pán mi ho hned připevnil. Umístil ho tak, aby ocásek směřoval pěkně vzhůru. „No tak, ukaž Pánovi jakou máš z ocásku radost a hezky jím zavrť…“ No, zkusila jsem to, ale nic moc. Tak jsem se jen pokusila o vděčný psí úsměv a psí oči s otevřenou tlamičkou a povyplazeným jazýčkem… Pak jsem si sedla a podala Pánovi pac.

pokračování příště ...