Proto mne překvapilo, když se náhle prudce pootevřely dveře protějšího pokoje. Vyklouzla z nich žena, jejíž původ bych hádal na Skandinávii, s hustou kšticí blond, takřka bílých vlasů. Také její obočí i řasy byly ve stejné barvě a šedomodré oči. Něco jí upadlo, a byla tak donucena se přede mnou sehnout. Levou rukou si přitom zakryla poměrně malý výstřih na halence a s viditelnými rozpaky, zvedla nějakou drobnost s koberce. Když se vztyčila proti mně, uviděl jsem, že má oblečenou  jednoduchou, světlou halenku a tmavé, nafialovělé capri kalhoty. Uvědomil jsem si, že na ženu má až nezvykle svalnatou postavu robustní konstrukce. Prsa sice menší, ale o to pevnější, vynikala díky sportovní podprsence. Na nohou měla jednoduché sandály.

    Usmála se a promluvila, kupodivu česky. V těchto místech, tak vzdálených od domova mne to překvapilo. Krátce jsme se představili, přičemž mi dala najevo, že má od majitele hotelu zjištěno, vedle koho bude následující dny bydlet, a že ji potěšilo, že jsme krajany. Na závěr přidala nenuceně pozvání, abych ji večer na chvíli navštívil v jejím pokoji, že bude mít připraveno, něco chladivého k pití. Protože bylo zrovna velmi horké léto, zdálo se, ono pozvání, o to lákavější. Den uběhl poměrně rychle a tak jsem stál za jejími dveřmi, osvěžen pořádnou sprchou ve chvílích, kdy se nebe barvilo nádhernými červánky.

    Otevřela okamžitě po mém zaklepání. Musel jsem přimhouřit oči. Zatím co můj pokoj tonul  touto dobou v hlubokém stínu, ten její hrál všemi odstíny rudé až po oranžovou. Pomalu celou nejdelší stěnu pokoje, tvořila okna a dveře na prostornou střešní terasu. Oproti mně, za mohutným trámovým sloupem stála moderní dvouválenda, se stříbřitými potahy, které mi připomínaly potahy žehlicích prken. Malý stůl, křesílka, pár skříněk, umyvadlo a ve výklenku vedle oken sprcha. Zešikmený strop s trámy, nedával příliš možnosti osadit pokoj nábytkem.

    Jen si můj zrak přivykl na tu oslňující záři, padl můj pohled na hostitelku a zde mne čekalo největší překvapení. Hustá hříva ta tam, místo ní hladký účes, vpletený pečlivě do mohutného francouzského copu. Perfektní líčení bylo to, co mou sousedku nejvíce změnilo. Hlavně temné linky a zvýrazněné řasy, které zvětšily její oči, způsobily, že jsem si na okamžik myslel, že jsem s někým jiným. Poznal jsem ji jen podle hlasu, když mě vybídla k usednutí. S její úpravou nekorespondovalo její oblečení. Byla pečlivě zahalena do prostého koupelového pláště bílé barvy, jenž byl ušit z tenkého froté a byl olemován v okrajích rudou stužkou. Stejnou barvu měla i stužka, kterou měla svázán cop.

    „Je strašně horko, proto jsem jen tak nalehko,“ omlouvala se. „Každou chvíli tak mohu vklouznout alespoň na okamžik pod sprchu.“ Ale to už mi podávala orosenou láhev s obsahem chladivého,  perlivého italského vína. Otevřel jsem jej a nalil do dvou připravených sklenic. Usedla naproti mně a po přípitku jsme zahájili konverzaci. Seděla nahnutá kupředu, jako by stále připravená k pohybu a velice pozorně mne poslouchala a sama se vesele přidávala do hovoru. Víno zprvu osvěžovalo, ale později, jako by nám přidávalo i trochu malátnosti a tak jsme si ani nevšimli, že už je noc. Když si to uvědomila, zapálila mohutnou rudou svíci na stole. Její mihotavé záblesky začaly tančit po pokoji, ale i po nás a dodávaly nám až pitoreskní vzhled. Náhle jsme oba umlkli a ve chvílích kdy se zdálo být ticho mezi námi naprosto neúnosné, se postavila u nohou lože a odhrnula cíp pokrývky. „Podívejte,“ řekla polohlasně. Na lesknoucím se potahu se kroutil napůl ve stínu, svinutý, místy odrážející záblesky, kožený černý bič. Rukojeť byla zakončená výraznou, stříbrnou hlavou vztyčené kobry.

„To je můj nejvěrnější přítel,“ dodala a pohlédla vyzývavě na mne.   „Jenže já nejsem úchylák,“ oponoval jsem, poněkud alibisticky.         „ Se mnou jím ale budeš!“ řekla s jistotou v hlase. Až do tohoto okamžiku mi pečlivě vykala a nyní…, poněkud zjemnila tón svého hlasu: „Nemusíš mít obavy, je to jen můj přítel a slouží pouze mi.“ Po těchto slovech rozhalila svůj plášť a nechala si jej padnout k nohám. Ozářená plamenem svíčky, stála pevně proti mně, jen několik chloupků vrhalo temný stín do jejího klína, jinak jen zářila, jako velká oranžová pochodeň. Na jejím těle se všude rýsovalo pevné svalstvo, naštěstí ne přehnaně, aby narušilo něžnou krásu.

„Máš dvě možnosti, buď zůstaneš a staneš se přítelem mého přítele, nebo odejdeš a zůstaneme krajany z kraje za zrcadlem a ty nikdy nepoznáš, co je za ním ukryto.“ šeptala tajemně. „Ale je tu ještě jedno ale, přítel nesnáší povrchnost, a když ho i mne zklameš hned při prvním úderu, budeš muset odejít také.“

    Cítil jsem v sobě veliké rozpaky, leccos jsem četl, či někde zahlédl, ale že se s něčím podobným setkám osobně, to mne nikdy nenapadlo. Snad to byla zvědavost, či to víno co jsem vypil, co způsobily, že jsem zůstal. Prudkým pohybem strhla pokrývku na zem a druhým mi podala bič. Sama si lehla na břicho napříč na postele, tak že měla pouze pod hlavou malý polštářek. Nohy mírně odtáhla od sebe a zabořila se, co nejhlouběji do matrací, v napjatém očekávání toho co přijde. Jak tak ležela, matně se lesknoucí, tělo rozdělené francouzským copem, jenž pokračoval vzorcem páteře, připomínala mi velikou vánočku, jen hrozinky byly na opačné straně. Musel jsem se tomu pousmát. Neřekla již ani slovo. A tak jsem tam stál, potěžkával bič a snažil se odhadnout jeho dráhu, což bylo nutné kvůli nestejnoměrně vysokému stropu. Chvíli jsem uvažoval o tom, zda nezačít vše považovat za žert, ale její zadeček se začal přizdvihovat před mýma očima a tvořil tak v záři svíčky ten nejjasnější bod  celého pokoje. A vlastně díky tomuto světlu přestal budit dojem, že je součástí lidského těla a na stříbřitém pozadí tvořil jen terč, čekající na mé rozhodnutí. „No, jak chceš…“ pomyslel jsem si a prohnal bič do oblouku, a prudce sekl šikmo, ze vší síly, přes obě půlky: „Prásk!!!“ až jsem se ulekl, znělo to jako výstřel z pistole. „Co když nás někdo slyší?“ byl můj první nápad. Ale na patře s námi nebyl nikdo a přímo pod námi byla chodba a velká koupelna, kde nebylo také nikoho slyšet.

Měli jsme sice otevřeno na terasu, ale tam se tměla masa střech, které byly pod naší úrovní a nikde ani hlesu. Poté přišla druhá starost. Uviděl jsem, jak pruh na jejím zadečku je stále temnější. Tiskla roh polštářku do úst a začala se jí chvět křečovitě ramena. Dobře vyvinuté svaly to jen umocňovaly. Měl jsem dojem, že pláče. Ale mýlil jsem se, vyplivla roh polštáře a ucedila: „Sedla! Můžeš zůstat a pokračovat.“ Opět se zakousla a připravila. „Prásk a prásk…“ Nevím, kolikrát se to opakovalo, ale přestal jsem, až když jsem si všiml, že se její tělo svíjí v jediné nevyslovitelné rozkoši a přitom, navzdory orgasmu, který se jí zmocnil, jako by stále jen k něčemu ještě sbírala odvahu. Až tu náhle uchopila polštář a ve chvíli, kdy si, jedním prudkým trhnutím lehla na záda, si jej zastrčila pod svůj zmučený zadeček, rozevřela se tak oproti mně a zavelela: „Dokonči to!“ Teprve nyní jsem si uvědomil, že stojím stále bez hnutí, oblečený, ale zároveň cítím to největší vzrušení, jaké mne kdy potkalo. Jako šílenec jsem ze sebe vše strhal a zabořil se do jejího středu. V první chvíli jsem si ani neuvědomil, jak až je zraněná, až její prudké zaúpění, záblesky bělem očí a hlavně ten nejprudší příraz, který jsem pocítil, mne o tom uvědomili. Tentokrát však, to zabolelo i mne. Zabolelo, ale neodradilo. Vnikal jsem opakovaně a stále zběsileji, nedbaje na její, přerušované sténání, které mne jen povzbuzovalo k větší zběsilosti. Mé snažení se nakonec změnilo v další prudký orgasmus a ten už ze mne vyrazil naprosto vše. Nebyl jsem schopen se ovládnout, ztratil jsem nadobro rozum, nezáleželo mi na ničem, jen být co nejhlouběji, drtit to nádherné, pevné tělo pod sebou a zaplňovat je jí lůno těmi nejžhavějšími a nejmohutnějšími výstřiky, které ze mě vzešly a které její tělo přijalo s tím nejhlubším porozuměním. Dokázala se pak dokonce usmát a zašeptat mi do ucha: „Vítej, mezi úchyláky…“

příběh zaslal :

Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny