Několik dní jsme se neviděli, museli jsme nechat zahojit jizvy. Až jsme se jednou potkali u oběda. Sedli jsme si v menší tmavé jídelně, kde bylo sice slyšet zvuky z kuchyně, ale jinak tam bylo prázdno. Místnost byla, hlavně u stropu, ověšena spoustou  starých  hudebních nástrojů. Z ukrytých reproduktorů zněl Sinatra a přinášel nostalgii, mezi staré obrazy a cedule na stěnách. Tmavý nábytek jen umocňoval tuto atmosféru.

Objednal jsem si něco na doporučení šéfkuchaře a čekal na ni. Odešla do hlavní jídelny, kde byl stůl a vitríny s přílohami. Vrátila se s nepoměrně velkou mísou, naplněnou nejrůznější zeleninou a korunovanou chřestem a několika tygřími krevetami.

„Tvé oblíbené?“ Otázal jsem se.

„Dá se to tak říct. Víte, (mimo svůj pokoj mi vždy vykala), podle mne má zde každý jen dvě věci: Život a Smrt a vše ostatní je jen příloha. Možná proto přílohy miluji.“ Odvětila.

„Já jsem také jen příloha? Byla má další otázka. Zamyslela se: „Ne, vy jste vidlička, kterou si dávám vše co mi chutná do úst. Můžete se mne dotýkat, můžete mne dokonce zranit, ale přinášíte mi to, co miluji.“

„A kdo je nůž?“ Napadlo mne. Zarazila se a viditelně zbledla.

„O noži přede mnou nikdy nemluvte!“ A už se mnou nepromluvila ani slovo. Vrátili jsme se na pokoje převléknout. Již dříve jsme se dohodli, že bude následovat projížďka na kolech.

Město bylo velmi členité, stejně jako jeho cyklistické stezky. Projížděli jsme parky s fontánami a jezírky na kterých plavaly divoké kachny. Vzduch u vody a ve stínu palem a jiné vegetace byl osvěžující. Pak jsme se pustili do stinných křivolakých uliček a náhle prudce vzhůru, do nějakého strmého kopce. Projeli jsme kolem pečlivě udržovaných zahrad s moderními vilkami, když tu náhle, jako zázrakem jsme se ocitli na starém hřbitově, který se rozprostíral na vrcholku a byl obklopen mohutnou zdí s jedinou branou otevřenou dokořán. Podle letitých náhrobků bylo poznat, že se zde již dlouho nepohřbívá. Mohutné stromy jakoby tvořily nad hřbitovem temnou a jednolitou střechu, vše tonulo ve stínu. Seskočili jsme s kol a zůstali tiše, zahanbeni naším vpádem do míst posledního odpočinku. Odstavili jsme kola a procházeli se mezi hroby, čtouce jejich nápisy. Setkali jsme se i s několika jmény našich, dávno již zapomenutých, krajanů.

„Vidíte, jsou zvyklí, že tady umíráme…,“ zašeptala takřka neslyšně, jakoby pro sebe.

Naskočili jsme rázně na kola a ve snaze uniknout co nejrychleji z této tíživé atmosféry, vyrazili jsme prudkou křivolakou uličkou dolů. A tam se to stalo. Zahlédl jsem jen, jak přelétla velkým obloukem přes řidítka a pak dopadla na kostrbatou dlažbu. Rychle jsem zastavil a běžel k ní, obávaje se nejhoršího.

Ležela na chodníku a nehýbala se. Našla tady naplnění svého osudu? Zasténala a pohnula se a pak se s trochou sebezapření posadila. Naštěstí se nic tak vážného nestalo. Měla přílbu a chrániče kolen a tak si poranila pouze loket. Když jsem se ubezpečil, že je v pořádku, šel jsem odtáhnout její kolo z cesty a přitom si ho prohlédl. Zablokovaly se jí oboje brzdy a to tak, že nešly bez nářadí vůbec uvolnit. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát. Seděla na zemi celá zmatená a dívala se na jasnou krev řinoucí jí z rány na lokti. Náhle přede mne loket nastavila. „Ochutnejte, ať víte, jaká jsem,“ nabídla se a já rozpačitě poslechl. Přivřel jsem oči a cítil tu nasládlou chuť a vůni.

Nevnímal jsem skoro okolí, a tu jsem zaslechl, jak se z malého sklepního okénka za jejími zády ozývá zvuk broušení nože. Určitě to slyšela také… Musel to být Norman!

bloncka díl první

bloncka díl druhý

bloncka díl třetí

napsat

Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny