Pod rukou jsem ucítila, jak se ta její prudce zachvěla. Přitiskl jsem se k ní opatrně bokem a zároveň ji objal kolem ramen. Chytla se mne kolem pasu a mé objetí opětovala s mimořádnou silou. Celá se chvěla, jako v horečce.

„Je ti zima?“ Zeptal jsem se jí.

„Ne, jen se bojím,“ odpověděla.

„Prosím tě, a čeho, vždyť jsi se mnou?

„Bojím se toho, co vidím před sebou, víš, mám dnes narozeniny,“ začala vysvětlovat. „A řadu let se čas od času probouzívám ze snu plného strachu a hrůzy. Vidím vždy jen jedno: jsem na nějakém starém hradu, ve zbytcích jeho paláců a nádvoří a je tam nějaká hluboká propast a já se do ní pomalu skoro nekonečně dlouho, propadám. Vím, že tam mám zemřít. Zatím jsem se ale pokaždé probudila. Ale, před chvílí, jsem poznala ten hrad ze snu.“

   Po těchto slovech se jí na řasách rozzářily slzy. Francouzský cop vzal za své již pod sprchou a její zplihlé, stále vlhké vlasy, splývající po zádech, jen umocňovaly její bezmocnost.

„Jednoduše se tomu hradu vyhneš a nemůže se ti nic stát,“ chtěl jsem vše uzavřít.

Jenže ona se nechtěla dát upokojit a horečnatě pokračovala:

„Vyhýbám se tomu snu již dlouho. Než jsem sem jela, a je to poprvé, co jsem tak daleko od domova, tak jsem se dívala na internetu na obrázky tohoto města a žádný takový hrad tam nebyl. Jen zachovalý zámek, žádná zřícenina. Ale před chvílí, snad vlivem měsíce jsem cítila, jak mne do toho hradu něco neobyčejně silně přitahuje.“

    Pak mne požádala, abych ji nechal samotnou. Odešel jsem do svého pokoje, rozevřel dokořán okno u postele, na kterou jsem se svalil na záda a za chvíli tvrdě spal. Bylo toho na mne na jeden večer dost.

    Probudilo mne slunce a zpěv ptáků. Vstal jsem a opatrně otevřel dveře na chodbu, a zjistil, že nezpívají pouze ptáci. Opravdu zpívala si a zpěv přerušovaly jen zvuky její ranní koupele. Pomyslel jsem si, že se dokázala ze všeho dostat překvapivě rychle.

    Sám jsem se potom upravil a převlékl a chystal se sejít ke snídani. Aniž jsme se domluvili, opět jsme se střetli před našimi pokoji. Tváře měla růžové, vypadala spokojeně. Opět měla svůj cop a líčení, kterým mě překvapila navečer. Oblečena v bělostnou halenku s ozdobným nabíráním u krku a všude i na rukávech, pečlivě zapnuto, spousta drobných perleťových knoflíčků. K halence si vzala krátkou šedomodrou sukni z hrubší, ale poddajné látky a světlejší punčocháče, s vysokým leskem. Jednoduché černé lodičky.

    „ Dobré ráno, paní učitelko…,“ pozdravil jsem, ale neodpověděla, jako by přemýšlela o smyslu mého pozdravu. Ze schodů jsem sestupoval jako první, ale po několika krocích mne zarazilo podivné ticho za mnou. Otočil jsem se. Stála až úplně nahoře a držela se pevně rukama zábradlí po obou stranách schodiště a velice opatrně, v předklonu, spouštěla svoji nohu na další schod.

„Ach, ano, zadeček a v té sukni to musí hodně bolet,“ pomyslel jsem si.

Bylo na ní vidět, že není příliš ráda, když ji vidím v této situaci. Podal jsem jí ruku, ale odmítla. „Já sama!“ a pomaličku, krůček za krůčkem sestupovala níž a níž. S přibývajícími kroky se jí začal měnit výraz obličeje. Přecházel od výrazu bolesti k podivné uspokojenosti, až posléze k něčemu, co se dá nazvat pouze vášní. Pustila se jednou rukou zábradlí, jen proto, aby se mohla začít intenzívně hladit přes sukni nahoře mezi nohama a po stehnech a stále intenzivněji. Podle vzdechů, které vydávala, jsem poznal, co se v ní děje, co na ni přichází.

     Ale nejen na ni. Bez ohledu na bolest, která se probudila, jsem i já cítil nyní stále sílící vzrušení a bolest, jako by je jen umocňovala, stejně jako pohled na ni. To už na mne vystřelovala pohledy plné proseb a vášně. Začala sama od sebe narážet na ostré výstupky ozdob na litinovém zábradlí a způsobovala si tak další zranění. Vydávala k tomu krátké steny, jaké jsem od ní slyšel už v noci. To už jsme to ale nevydrželi a vrhli se na sebe. Rval jsem jí sukni vší silou nahoru a pak už se trhalo vše!  Perleťové knoflíčky pršely po schodech a kolem zábradlí, až do přízemí a drtili jsme je pod svými botami. Ňadro se zalesklo v cárech halenky, jako vyvržené z bezpečného hnízda podprsenky. Na punčochách se objevily otvory, které se stále zvětšovaly. Pod námi někdo mluvil, ale nedbali jsme…Naráželi jsme na ostré hrany schodů, tak dlouho, dokud jsme neukojili žádostivost našich zraněných těl a šílených myslí.

Ten den nás u snídaně čekali marně.

bloncka díl první
bloncka díl druhý

napsat

Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny